Mikulášská pochůzka na Valašsku
Tradice Mikulášské pochůzky je v naší obci hluboce zakořeněná. Na Valašsku je to pohled do tajemné a mytické minulosti našich předků. V dokumentu České televize Čerti a svatí, Mikulášské pochůzky na Valašsku, z cyklu Folklorika, jsou zachyceni i ti naši, luženští čerti.
Zde je dklaz: www.ivysilani.cz.
No a zde jsou fotografie z Mikulášské pochůzky z Lužné:
http://www.huculove.cz/Mikulas-2010.html
http://www.huculove.cz/Mikulas-2011.html
MIKULÁŠSKÁ POCHŮZKA NA VALAŠSKU
(publikováno s laskavým souhlasem autora textu Jiřího Mačudy)
"Je všeobecně známo, že předvánoční obchůzky tajemných maskovaných bytostí souvisí s obdobím zimního slunovratu a původně byly jakousi formou koledy, obyčeje, jehož cílem bylo zajistit blahobyt celé vesnické pospolitosti a zároveň obec ochránit před nečistými silami, které v nejtemnějším období roku vycházely na čas z podsvětí. Společným rysem masek byla mlčenlivost, bílý oděv, šlehání a obdarovávání. Výjimkou v tomto ohledu nebyla ani svatomikulášská obchůzka. Té se na Valašsku říkalo létání, účastnilo se jí hned několik masek a trvala vždy více dní. K maskovaným bytostem patřil kromě již zmíněných čertů také Mikuláš zvaný „Svatý“, dále Smrt, koník a tzv. „nosič“. Pokud ve výčtu někomu schází anděl, musíme vše uvést na pravou míru. Anděl je totiž vývojově mladší záležitostí a do vesnických průvodů masek se snad pod vlivem městského prostředí dostává relativně nedávno, přičemž nahrazuje s největší pravděpodobností masku Smrti, která se v idylických představách romantiků do předvánočního období jaksi nehodila. Každá z výše uvedených masek dodržovala úzkostlivě mlčenlivost a projevovala se pouze pantomimicky, což potvrzuje starobylost celého obyčeje. Maska měla původně i svůj skrytý význam a právě ten se pokusíme dešifrovat na následujících řádcích.
Koníci, čert a nosič.
Začneme čerty. Původně šlo vždy o čerta jednoho, teprve v pozdějších obdobích jejich počet narůstal až do dnešního prakticky neomezeného stavu. Čerti se odívali do kožešin a slámy, dávných symbolů plodnosti. Byli navíc vyzbrojeni ježčími kůžemi a trnovými haluzemi, kterými šlehali a bodali přihlížející, zvláště děvčata. Na vysvětlenou, „ježovina“ byla prastarým vegetačním symbolem a nositelem zdraví. Čertí rej doprovázelo také mručení a lomození, kterým původně nestrašili děti, ale spíše odháněli škodící démonické bytosti. Zdá se, že čerti v pozdějším vývojovém období zimních obchůzek nahrazovali původního medvěda souvisejícího nejen s plodností, ale i s kultem mrtvých, na což poukázal již R. Jeřábek. Jak navíc brzy uvidíme, medvěd byl také věrným přítelem jednoho slovanského božstva.
Další zoomorfní maskou velkého významu byl kůň, kobyla čili kobylice, v níž shledáváme kulturněhistorický archetyp kultovního zvířete, které bývá dáváno do souvislosti především se sv. Mikulášem.
Smrtka.
Maska koníka byla společně se Smrtí v kolektivu chápána jako nejdůležitější a nejváženější, obě se v průvodu objevovaly jen jedenkrát, nemnožily se jako masky čertů. Smrt, Smrtička čili Krtička, původně démonická bytost u Slovanů převážně ženské podstaty, se kdysi objevovala pouze v bílém odění. Až později se prezentuje v matamorfózované podobě kostlivce, což je však spíše výplodem středověkého myšlení nežli lidovým výtvorem. V odlehlých vesnicích, tak jako tomu bylo právě na Valašsku, však byly obchůzky ženských slunovratových či plodonosných démonických bytosti stále živé i v novověku, a tak Smrtka v pozměněné podobě poměrně plynule přešla do mikulášské družiny, v níž se udržela až do dnešních dnů.
Zato „nosič“ dnes z obchůzek prakticky vymizel. V minulosti měl ovšem poměrně důležitou úlohu. V prvé řadě vybíral dary pro masky, v některých případech předem připravené drobné dárky rozdával. Zajímavostí je, že mimo jiné sbíral i oves, kterým přítomné pohazoval. Při tomto zjištění nám na mysli vytane spojitost s východoslovanským Avseněm čili Useněm, který v nejkratší den roku přijížděl do ruských vsí a obsypával přihlížející zrním. Avseň se objevoval vždy s koněm podobně jako lotyšský Usiňš.
Z předchozích řádků by mohlo vyplynout, že Mikuláš čili Svatý na Valašsku hrál až druhořadou úlohu, masky jakoby krotil a umravňoval v duchu a podle přání církve. Jestliže však Svatého odsuneme na druhou kolej a ztotožníme jej s křesťanským světcem, dopustíme se veliké chyby. Tendence církve byly vždy jednoznačné – nahradit a překrýt původní význam lidových obyčejů svými prvky dogmatické víry, což se kléru ve skutečnosti opravdu dařilo. Díky této snaze se nám do dnešních dnů dochovaly pouhé relikty původních náboženských představ Slovanů i dalších indoevropských skupin. Jenže s pomocí důkladné analýzy a srovnávacích studií máme možnost poodkrýt krůček po krůčku skutečnou podstatu dávných zvyků, které měly navždy zaniknout.
Svatý.
Řekli jsme si, že se sv. Mikuláš často objevuje v doprovodu koně. Sv. Nikola přijíždí v představách Bulharů v den svého svátku na bílém koni podobně jako náš sv. Martin. Jeho příjezd vysvětloval J. Lips jakožto návrat slunečního božstva v době zimního slunovratu. Přestože v pravoslavném církevním kalendáři svátek tohoto světce opravdu připadá na 19. prosince, který je slunovratu již velmi blízko, tak jednoduché to s Mikulášem zase není. Sv. Mikuláš je v křesťanské hagiografii světcem z maloasijské Myry. Je známo, že v tomto městě byl do christianizace velmi rozšířen kult řeckého božstva moří Poseidona, který vešel ve starém Římě ve známost pod jménem Neptun. Poseidon, bratr Diův, byl jakýmsi národním božstvem maloasijských Ionů, proslulých mořeplavců. Zjevoval se v doprovodu početné a pestré družiny, jejíž reliéfy zdobily víka sarkofágů, jelikož ve věrských představách antických Řeků vedla cesta do podsvětí právě přes vody, kterým Poseidon vládl. Poseidonovi byl zasvěcen kůň, protože to byl právě on, kdo naučil lidi s koňmi zacházet. Sv. Mikuláš byl odedávna patronem námořníků, rybářů i mlynářů, ale tímto výčet jeho podobností se starověkou mytologií zdaleka nekončí.
Kult sv. Mikuláše, kterému je zasvěcen i přední znojemský chrám, se z Byzance do západní Evropy šířil především s normanskými kupci, skvělými mořeplavci a potomky severských Vikingů. Právě v severní a střední Evropě se stal světec brzy velmi populární a svou vážeností v lidové víře mnohdy předčil i samotného boha. Proč tomu tak bylo? Zřejmě proto, že v těchto oblastech byl oblíben dávno před christianizací v podobě nám neurčitého božstva, které měl zastínit a nakonec zcela vytlačit. Viditelná spojitost s vodou nás nejprve zavede k vodníkům, mýtickým bytostem vodám vládnoucím. Vodník je opět spojován s koněm. Vždyť i veselý český hastrman se v koně velice rád proměňoval, ruský vodjanoj si s oblibou koně osedlával, na Ukrajině do hrází vodníkům obětovali koňské hlavy. Konec konců i Vikingové měli na přídích svých rychlých lodí často spodobněné hlavy koní. Ve svátek sv. Mikuláše na Oněžském jezeře tomuto světci posílaly slaměnou figuru, kterou s nevyslovenými přáními topili v hlubokých vodách, podobně jako Bulhaři Mikuláši obětovali zvíře při stavbě nového příbytku. Pozoruhodné je, že v den sv. Mikuláše Bulhaři připravují sváteční pokrm z kapra stejně jako my o Štědrém večeru (nezapomínejme na zmatky způsobené posuny v kalendáři).
Mohli bychom tedy Svatého ztotožnit s řeckým Poseidonem a slovanským vodníkem? Sv. Nikolaj má u pravoslavných Slovanů ještě mnohem více zvláštností než jen spojitost s vodním živlem. Je totiž ochráncem skotu, koní a divé zvěře, především vlků podobně jako východoslovanský vládce lesů Lešij. Není tedy divu, že Bulhaři v některých regionech slavili ve dny sv. Barbory, sv. Sávy a sv. Nikoly tzv. vlčí svátky. Nikolaj byl ovšem i patronem zemědělství, včelařství, nalézáme u něj spojitost se záhrobím, zřetelné jsou i relikty medvědího kultu a kultu předků. V lidových vyprávěních vystupuje často jako protivník sv. Ilji, který nahradil po křtu Rusi hromovládného Peruna. Mnozí badatelé, mezi nimi i nestor moravského národopisu A. Václavík, již dávno vyslovili domněnku, že sv. Mikuláš není nikým jiným než obměnou slovanského boha Velesa, který v sobě veškeré rysy novodobého světce nesl. Nezbývá nám než s nimi souhlasit, jelikož v období slunovratu se v představách lidu otevírají brány podsvětí, duše předků se navracejí na tento svět a společně s nimi i spousta démonických bytostí včetně moudrého vládce podzemního světa Velesa doprovázeného koněm a medvědem.
Létání čertů je na Valašsku nejzachovalejším obrazem původních zimních obchůzek našich předků a vede nás v minulosti mnohem dále, než bychom čekali. Maskované průvody tajemných bytostí s jedinečnými mytologickými vlastnostmi obcházely vesnice i ve vzdálené slovanské pravlasti, přinášely jejich obyvatelům prosperitu a přání všeho dobrého v novém roce, chránily je před nečistými silami, kterými se nepřátelská zimní krajina jen hemžila a jak je vidět, došly skrze věky až k nám, přežily do 21. století, byť v záměrně pozměněné podobě. A s nimi přichází i odkaz našich předků, který je nutné střežit a zachovávat i pro budoucí generace jakožto nejcennější dar, který tu z dávné minulosti zůstává i nadále s námi."